Můj příběh
Aneb jak jsem se dostal k HORSE WISE
Ke koním jsem přišel po přestěhování mé rodiny z města na vesnici. Domů jsme denně jezdili okolo pěkného malého ranče a tehdy jsem poprvé zatoužil jezdit na koni.
Mé první setkání s koněm si pamatuji, jako by to bylo včera. Vešli jsme do tmavé stáje, kde zařehtal kůň a mně se strachem stáhl žaludek. I později, po mé první jízdě na koni, se mi tělo třáslo strachem tak, že když jsem seskakoval z koně, podlomily se mi kolena, až jsem málem upadl. Je to úsměvné, když na to dnes vzpomínám.
Lidé se mě občas ptají na mé začátky. Ne, nenarodil jsem se do koňácké rodiny. Vše jsem si musel projít hezky od začátku, vše okolo koní bylo pro mě nové. Naučit se vysedávat v klusu mi trvalo opravdu dlouho. A ačkoli to tak dnes už snad nevypadá, i pouhé naskočení na koně mě stálo spoustu času učení se, spoustu pokusů a pádů, a nechtěně okopaných koní.
Sotva když jsem se naučil vysedávat na jízdárně, přišla má první vyjížďka venku. Napoprvé jsem dostal jiného koně, než na kterého jsem byl doposud zvyklý. Byl hubený, horkokrevný a naneštěstí pro mě, nebyl rád druhý. Proč se o tom zmiňuji? Protože tím to tak nějak všechno začalo.
Při vyjížďkách ven mi už přestalo stačit pouhé tahání za otěž a směrování koně, kam má jet. Začalo mi vadit, že mě kůň tak úplně neposlouchá, chodí jen tam, kam ostatní koně a nemůžu ho zastavit, když to já potřebuji. V těchto chvílích jsem začal čím dál více cítit, že už mi to nestačí, že potřebuji víc. Zkrátka, že chci být s koněm dvojice, která perfektně funguje a pracuje společně, ne proti sobě.
Foto:
To je On, jeho jméno bylo "Faun".
Mé první zkušenosti s Horsemanship
Při vyjížďkách jsem tedy začal zkoušet nové věci a s koněm si trochu více hrát. Snažil jsem se, aby mě poslouchal a respektoval. Snažil jsem se pochopit a porozumět. Proč se v určitých chvílích chová tak a jindy zase reaguje jinak? Začal jsem si všímat a dávat pozor na to, jak ho ovlivňuji já sám, kdy dělá, co od něj očekávám a kdy mi naopak nechce vyhovět.
Seznámení s mou dnes již dobrou a dlouholetou kamarádkou mi tehdy bylo velkou pomocí. Věděla, co je to Horsemanship a už s ním měla mnohem větší zkušenosti, než jsem měl já. Dostal jsem od ní CD s názvem Ground Work od Bucka Brannamana, které ale bylo samozřejmě v angličtině, takže jediné, co jsem tehdy rozuměl, bylo “Hello“ na začátku videa. Přesto se mi ale podařilo spoustu věcí okoukat.
Foto:
Jeden z koníků patřící k penzionu.
Na střední škole jsem se seznámil se starším pánem, který vlastnil penzion a tři koně, na které neměl čas. Uvítal tedy, že jsem mu nabídl výpomoc u koní. Každý den jsem shlédl pár cviků ze zmíněného CD a ty jsem se pak snažil nacvičit s “mými“ koňmi. Vůbec jsem netušil, jestli to dělám správně. Abych si mohl později doma porovnat svoji práci s tou na CD, svůj výcvik jsem si natáčel na telefon. Po měsících úsilí a velké spousty chyb mi začaly jednotlivé věci konečně dávat smysl. Koneckonců, chybami se člověk učí, no ne?
Zlomový rok 2015 - setkání s Václavem Vydrou a Jitkou Bednářovou
Po dostudování, to bylo v roce 2015, jsem začal cestovat a sbírat nové zkušenosti. Přitom jsem pracoval u mého táty v obchodě se zahradní a lesní technikou. Strávil jsem tehdy několik týdnů u pana Václava Vydry. Bylo to v době, kdy lidé tak úplně nesouhlasili s jeho metodou strouhání kopyt. Já jsem si o tom chtěl ale udělat vlastní představu. Od prvního setkání byl Vašek velice příjemný člověk. Po pár minutách jsem měl pocit, jako bychom se znali roky. Vše jsem pozorně vnímal a udělal si na věc vlastní názor. Nutno říct, že je opačný od názorů lidí, kteří očividně nemají vlastní zkušenost, nebo ochotu něco pochopit. Vaškovi koně jsou psychicky vyrovnaní, zdraví a krásně ho následují.
Foto:
Zleva: Navara, Jakub, Václav, Démon.
Dokonce jsem se zúčastnil semináře na téma „Život se zdravými kopyty“. Jedním z přednášejících byl právě i Václav Vydra, nebo Patrik Spieleder, Stanislav Blecha a Tomáš Langer. Navštívil jsem s Vaškem několik koní, kteří by to bez jeho pomoci nezvládli. Na jeho farmě léčí koně s takovými kopyty, která většina lidí nejspíš v životě neviděla a doufám, že ani neuvidí. Celostní péče, kterou Vašek vysvětluje lidem a poskytuje koním, mi dává obrovský smysl.
Mé další kroky pak, na doporučení, vedly k paní Jitce Bednářové, kde jsem strávil několik úporných týdnů práce. Odměnou mi bylo pár cenných rad a několik krátkých cvičení s koňmi. Dalo by se říct, že Jitka byla tak trochu kouzelnice. Byla první člověk, u kterého jsem viděl koně reagujícího na mávání prstem. Práce u ní mě upevnila v tom, co jsem již pochopil a zároveň mě ujistila, že tohle je opravdu cesta, kterou chci jít.
Vždycky mě silně lákal western.
Krávy, kovbojové, práce s koňmi na ranči, biče a klobouky.
Napsal jsem tedy do vyhledávače něco jako “western horsemanship“
a vyskočila na mě stránka ranče OSWEGO.
A tím začal tento krátký příběh:
Své první setkání s Ondřejem Houškou si pamatuji, jako by to bylo včera. Šedá kšiltovka, zaprášené džíny s vylisovaným kolečkem na pravé zadní kapse (nejspíš od krabičky se žvýkacím tabákem)...pokud si tedy dobře vzpomínám :-) a náš velmi rychlý rozhovor:
Ondra: "Umíš jezdit?"
Já: "To bych radši nechal zhodnotit Vás."
Ondra: "Dobře."
Poté jsme domluvili termín, kdy přijedu a zůstanu na zkušenou.
Ondra na mě tehdy působil tak nějak dojmem, že veškerý čas tráví s koňmi ve stáji. Když mě ale později pozval k sobě domů, koukal jsem, jak se říká, jako chleba z tašky. Pěkný útulný byt, na dveřích a stěnách visela nejrůznější ocenění a všude byly poháry a trofeje z akcí a závodů. Zatímco já ohromeně zíral, Ondra jen tak mezi řečí prohodil: „Už to vyhazuju, nemám to kam dávat“.
První kůň, na kterého mě posadil, byl jeho Boon N Sizzle - aneb “Sysel“, jak mu tam říkají. Dovezl si ho z Kanady, kde nějakou dobu pracoval. Sedl jsem si na něj a byl jsem opět úplně ohromen. Byl to první kůň v mém životě, který šel opravdu „tam, kam jsem se podíval“. A s takovou lehkostí, jakou jsem do té doby nezažil.
Strávil jsem tam asi dva měsíce. Ondra i Lucka mi přirostli k srdci. Jsou to moc fajn lidé, kteří vědí, co dělají a navíc to dělají opravdu dobře.
Rok 2016 – rok, kdy jsem si sáhl na dno
Téměř po roce od mého setkání s Jitkou Bednářovou, mi zavolala, že její synové hledají nové jezdce. Slyšel jsem o nich a viděl i pár fotek, nicméně osobně jsem se s nimi nikdy nesetkal. A najednou jsem byl na cestě potkat se s jedním z nich. S Michalem Bednářem. Během týdne, který jsem u něj strávil, jsme měli pár tréninků a já měl poprvé možnost vyzkoušet si jednoduché jezdecké triky na „železném koni“ (v překladu: železný sud na nohách).
Řekněme si to narovinu, i ty základní triky byly pro mě opravdu těžké. Dokonce tak těžké, že jsem pochyboval, že by to šlo zvládnout s živým koněm. Natož pak, kdyby se ten kůň hýbal.
Foto:
Železný kůň na trénink triků
Ještě tentýž týden jsme sedli do auta a asi 6 hodin jeli do německého zábavního parku Schloss Thurn. Tam jsem se potkal s kaskadérským týmem Haraldos. Nabídli mi, že pokud bych měl zájem, mohl bych na sezónu zůstat v místním parku, nebo jet do parku Elspe Festival v městečku Elspe, které se nachází o něco dál na západě Německa.
Znělo to lákavě. Podmínkou ale bylo, natočit video mých jezdeckých triků, aby mě tam mohli propagovat.
Ano...v ten samý den, kdy jsem se sotva vyškrábal na železného koně, jsme video nakonec opravdu natočili. Michal mi říkal, co mám dělat, kde se chytit a já se při tom snažil přežít alespoň pár vteřin, aniž bych si něco zlomil.
Slovo dalo slovo a po pár týdnech jsem odjel na 3 měsíce do Schloss Thurnu na výcvik.
První dva měsíce byly opravdu náročné. S Michalem jsme trénovali někdy i dvakrát až třikrát denně. Fyzicky jsem na to nebyl absolutně připravený. Pamatuji si, že jednou mi bylo tak špatně, že jsem asi dva dny viděl obličeje lidí, okolo mě, fialově. Tělo mi dávalo znamení, že si mám dát pauzu, jenže…první sezóna se blížila a já chtěl být připravený.
Třetí měsíc mého tréninku jsem už začal jezdit pár triků naostro v živé show. Mám živě v paměti, jak jsem si jednou musel vzít do show Fríského koně. Měl houpavý cval a když jsem se přehoupl do stojky, malinko se mi v tu chvíli pootočilo sedlo a já přepadl na druhou stranu koně. Dodnes je mi záhadou, že jsem si nevykloubil ramena. Další dění už bylo jako jeden velmi rychlý kolotoč myšlenek a událostí.
Než jsem vymyslel jak situaci vyřešit, nohy mi sjely pod koně, kůň mi stoupl zadníma nohama na moje nohy, stáhl mě tak pod sebe na zem a já dostal jednou podkovou ránu do ramene a druhou mi kůň dupl na bedra. Po pár kotrmelcích jsem v oblaku prachu vyskočil, uklonil se publiku a běžel do zákulisí. Tam mi došlo, že mám vyražený dech a nemůžu dýchat...
Když uplynuly 3 měsíce mého výcviku v parku, naložili jsme koně a přemístili se do již zmíněného, asi čtyři hodiny vzdáleného, městečka Elspe.
Moje první sezóna v Elspe
V Elspe se udála spousta zlomových věcí. Zažil jsem nejhoršího kolegu za celý svůj dosavadní život. Na druhou stranu jsem si ale získal respekt a uznání u jiných kolegů z branže. Také jsem potkal dívku, se kterou jsem strávil následujících 6 let.
Jezdil jsem tu 2x denně takzvanou trikovku a ve velké dvouhodinové show zase indiána na motivy příběhu z knihy Karla Maye. Na “Májovkách“ jsem vyrostl a Vinnetou je moje srdcovka. Pierre Brice, který ztvárnil Vinnetoua, hrál dokonce osobně několik let ve stejném parku!
V Elspe se také začala moje práce s koňmi ubírat směrem, kterým jdu dodnes. Začal jsem s tréninkem koní pro jiné lidi a také koní pro hlavní herce – a také jsem začal pomalu rozdávat rady :-D
Po skončení mé první sezóny jsem odletěl do USA, do Kalifornie za svou přítelkyní a jejími rodiči. Strávil jsem tři měsíce cestováním a poznáváním a mimo jiné jsem si i znovu přičichl k westernovému ježdění. Poznal jsem se s Kathy na jejím malém ranči, kde se konají barelové závody.
Rok 2017 – cesta do Pekingu
a největší show v mém životě
V roce 2017 jsem se na skok vrátil domů. Strávil jsem tu pár týdnů a pak jsem odjel zpátky do Německa, kde jsem přijal nabídku týmu Haraldos. Vydali jsme se na pravděpodobně největší živou koňskou show v mém životě – Troy (př. Trója). Ta se ale nekonala v Německu, nýbrž v hlavním městě Číny, v Pekingu.
Celé 3 měsíce jsme s mnoha dalšími evropskými jezdci usilovně pracovali na nadcházející show, společně s režiséry, kteří za námi létali z Číny. Po oněch třech měsících tréninku odletělo přes 70 koní letadlem do Pekingu, kde nám vybudovali zázemí na další trénink a přípravy.
Dokončování a přípravy show zabraly asi další 2-3 měsíce a sešla se nás tam pěkná kupka různých lidí i různých národností (těch bylo celkem 12). Aby také ne. Za celou show stála spousta tvrdé práce, aby bylo vše doladěno do posledního detailu a aby režiséři i diváci byli spokojení.
V show účinkovali čínští kung-fu bojovníci, ukrajinské a ruské tanečnice, mongolští jezdci i již zmíněná hromada lidí, jezdců z Evropy. Dát dohromady takovou obrovskou show je neuvěřitelné množství práce, času a peněz. Například bylo potřeba zaštítit hudební doprovod, o který se postaral Tyler Bates. Jackie Evancho zpívala znělky a italská módní návrhářka Simona Morresi nám vytvořila ty nejluxusnější kostýmy. Třešničkou na dortu, bylo pro mne, seznámení se samotným Jean-François Pignonen, díky kterému jsem se pak na koně díval ještě trochu jinak. Vlastně ne trochu. Spíše úplně jinak.
Díky Jeanovi jsem pochopil, jak je důležité a úžasné dělat, třeba i velkou koňskou show, s volností a lehkostí. Začal jsem více vnímat jak moc je při výcviku důležitá láska a sebeovládání se. Měl jsem to štěstí, vidět ho s koňmi pracovat a něco se naučit. Je to skromný a milý člověk hýřící úsměvem, který dokáže ocenit jak práci hlavního herce, tak i lidí, kteří při show prakticky nejsou vidět. Jean mě naučil, že horsemanship není pouze o koni samotném, ale od jisté chvíle především o mě, jako o člověku. O mé trpělivosti, lásce, pochopení a způsobu myšlení. Z toho čerpám při své práci dodnes! A také se to snažím předávat dál...
Pro naši show nám postavili obrovskou arénu hned vedle Olympijského stadionu "Bird's Nest". Show trvala celé 4 měsíce. Během této sezóny jsem s přáteli projel Peking křížem krážem. Navštívil a prozkoumal kousek Velké Čínské zdi, nahlédl do pověstného Zakázaného města, založil si bankovní účet v čínské bance a od rána do večera jedl rýži :-)
O úžasné a zajímavé zážitky v Číně nebyla nouze. Jako třeba cestování v NAPROSTO narvaném metru, úžasně instalované elektrické rozvody (kabely), střet automobilů, motocyklů a kol, uprostřed křižovatky, jedoucích ze VŠECH směrů. Také jsme často zkoušeli místní jídlo, třeba plný talíř feferonek se 4 druhy pepře, nebo na Olympijském stadionu jsme ve VIP restauraci okusili mořské plody - no, spíše živočichy, které byly poněkud živější, než jsem zvyklý.
Skutečně mi, tento čas v Číně, velmi obohatil život. Zkušenosti a poznatky, které jsem tu nasbíral, se mi vryly pod kůži a mám je uložené hluboko v mém srdci.
TROY - The Epic Horse Show
CHINA - úžasný to svět!
Rok 2018–2023
návrat domů a začátek vzniku
Horse Wise
Po 3 měsících strávených opět v Americe, jsem se konečně vrátil do svého rodného Česka. Koupil jsem si svého prvního koně a dal mu jméno Feliz. Příchod Felize do mého života byl úžasný a zajímavý.
Často mi lidé říkají, když pod Felizem prolézají jejich malé děti, že je to „takový hodný kůň“....tak jim přepošlu odkaz na malý příběh, kde jsem kdysi dávno napsal pár řádků o tom, jak se ke mě Feliz dostal:
Černý Kůň (díl 1.)
Černý Kůň (díl 2.) - Ohlávka
Černý Kůň (díl 3.) - Kontrola
Černý Kůň (díl 4.) - Traktor
Svépomocí jsem začal stavět malý domeček pro mě a mou přítelkyni, která tou dobou zrovna vyplula na několikaměsíční plavbu výletní lodí Norwegian Cruise Line, jako zpěvačka a tanečnice.
Během těchto roků se mi dostalo možnosti podílet se na natáčení filmu Medieval – Jan Žižka a zahrát si v reklamním spotu v Karlových Varech roli dostihového jezdce pro "DB Siggnature", kde jsem dubloval hlavního herce. Také jsem mohl dělat tzv. "křoví" při natáčení videoklipu pro americkou zpěvačku Halsey...
V roce 2019 jsme se s mou milou rozhodli vrátit do Elspe, kde to všechno vlastně začalo. Tentokrát i s Felizem. Ač tedy Feliz nebyl vůbec připraven (bral jsem ho s sebou pouze na výcvik), byli jsme majiteli parku donuceni s Felizem do show. Statečně a nejlépe jak jsme uměli, jsme spolu zvládli svoji první společnou sezónu. Vystupovali jsme 2x denně v malé show, s jednoduchým číslem ve volnosti, ale i ve velké indiánské show, na kterou denně chodí okolo
4,5 tisíce lidí. Tehdy byl Feliz ještě hřebec. Vedl si velice dobře vzhledem k často bezhlavému ježdění, ve skupině asi 15-ti koní. Na scéně bylo také spousta střílení, velké výbuchy a další speciální efekty.
Na jaře roku 2020 se mi podařilo uvést dům do obyvatelného stavu a konečně jsem mohl začít pomalu budovat malé a skromné výcvikové místo – HORSE WISE, kde se snažím a dělám vše pro to, abych pomohl lidem najít lepší cestu k jejich koním. Předávám jim své zkušenosti se zážitky a mou filozofii ohledně výcviku koně, která je značně ovlivněna mým setkáním s Jeanem Pigneonem.
Slovní spojení "Horse wise" překládám jako "Moudrý kůň". A to proto, protože ač s koňmi trénuji "pouze základní výcvik", učí se vlastně velmi mnoho věcí. Koně zde komunikují tělem, tak jak jsou zvyklí od Matky přírody, respektují můj osobní prostor a nešlapou lidem na nohy. Nerozcházejí se při nasedání, čekají až dostanou pobídku. Pobídky přijímají velmi jemně a hbitě na ně reagují. Když je požádám o cválání, cválají tak dlouho dokud pobídku nezměním (tedy, ideálně by to tak mělo být). Také spolu překonáváme velké "strašáky", které by v přírodě spíše nepotkali (práskání bičem, řinčení mečů, plachty, deštníky, výstřely, výbuchy, oheň, kouř, aj...). A pak si uvědomme co musí zvládnout takový trikový kůň - nejen, že při jízdě nesmí změnit tempo, ale musí také vyvažovat balanc, když mu jezdec "skočí" do triku a s koněm to trhne na stranu. Při trikovém ježdění se také může někdy stát, že jezdec omylem koně kopne, či jinak bouchne a kůň musí být schopný tento omyl jezdce přehlédnout a ne vyděšeně zastavit, či utéct...
A proto takového koně nazývám Moudrý Kůň, aneb HORSE WISE.
Když ale trochu odbočím, asi bych mohl říct, že jsem dosti všestranný člověk, rád zkouším nové věci a posouvám dál hranice svého komfortu a svých schopností. To, společně s adrenalinem, je přesně styl života, který je mi vlastní. Navíc rád pracuji rukama a přemýšlím hlavou ;) a tak jsem si také, během let 2021 a 2022, vybudoval dílnu s CNC laserem a začal vyrábět dřevěné EKO toalety My Throne a další výrobky pod značkou KUBA MADE.
Konečně závěr
Nyní se píše rok 2023 a já s nadšením rozšiřuji své služby více lidem, nabízím opět výcvik koní a výuku jejich majitelů a zapáleným jedincům pomáhám s výcvikem trikového ježdění.
No není ten život krásný a zajímavý? A jak bude pokračovat dál?
PS: Pokud jste si to přečetli celé, zvedněte telefon a zavolejte mi – 722 061 647. Opečeme si nějaký buřt na ohni :D a já si rád poslechnu Váš příběh a Vaše sny.
...třeba Vás i seznámím s Felizem :))
„Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“ - Henry Ford
